Co se všechno schumelí

Když byly moje dcery v pubertě (což už je nějaký ten pátek), používaly výraz „krutý“ asi tak často jako Angličané člen určitý. Krutý bylo počasí, seriál, džíny, večeře, auto, nový objev, prostě cokoli, ale v zásadě šlo o pozitivní hodnocení, něco jako synonymum pro cool. Byla to jen přechodná fáze a nejspíš by dneska obě vehementně popřely, že kdy něco takového vypustily z pusy, ale když teď konečně držím v ruce svůj druhý thriller, říkám si v duchu: Tý jo, krutý…

Krutý v prapůvodním významu byl pro mě i poslední měsíc. Sice ne tak jako Eliotův duben, který plodí šeříky z mrtvé země a mísí paměť a touhu, ale můj říjen byl taky výživný. Po skoro dvaceti letech strávených v bytě na pražském sídlišti jsem vrhla kostky a překročila Rubicon: nabídla jsem byt k prodeji a s partnerem jsme začali hledat dům, kam bychom ustájili všechny naše knihy.

Takže nejdřív prohlídky s výkladem se zájemci o můj 2+1 (klasické „Máte sklep? A mohla bych ho vidět?“ dneska nahradilo „Máte na střeše fotovoltaiku? Cože, nemáte?!“) balení celého života do papírových beden z XXXLutzu, nekonečná dilemata, co si nechat, co vyhodit, nekonečné cesty do kontejnerů, protože nakonec jsem vyhazovala/rozdala všechno, bez čeho se můžu obejít… a protože ty cesty nevedly do Říma, ale po schodech z a do čtvrtého patra, oddělala jsem si přitom koleno.

Takže konec října mě zastihl s oteklou nohou, kterou za sebou tahám jako Joffrey de Peyrac, v přítelově bytě, kde mám většinu věcí pořád v krabicích, věčně něco hledám a o něco zakopávám. A telefonát doručovatele z PPL na prohlídce jednoho domu, kde jsme se snažili nezabít na rozestavěném schodišti bez zábradlí (makléřka se mezi horami vyrvaných prken a pytlů cementu uvnitř nadšeně usmívala a hlaholila: „Jak vidíte, chybí tu dodělat jen drobnosti, jinak je nemovitost okamžitě obyvatelná! A ten potenciál!“)

„Co že mi vezete?“ zeptala jsem se nevěřícně. Bednu knih? V první chvíli jsem byla v pokušení říct, že těch máme doma asi čtyřicet, takže děkuju pěkně… ALE. Ale byly to autorské výtisky a byl to Krutý měsíc a byla radost tak veliká, že jsem se v tom domě s potenciálem úplně zapomněla zeptat, jestli mají fotovoltaiku. Asi ne, když nemají ani střechu…