Co se všechno schumelí

Varování ministerstva švihlých zápisků: tenhle příspěvek obsahuje jen stopové množství vtipů, zato vyšší než doporučenou dávku sebechvály, dojetí a obcování s vavříny.
Slovy T. S. Eliota, duben je nejkrutější měsíc, rodí šeříky z mrtvé země, mísí vzpomínku s touhou...
Ale osmnáctý duben letošního roku pro mě na Nové scéně smísil spíš nevěřícnost se snem...

Sotva Daniela Písařovicová a Saša Michailidis zahájili večer předávání cen Magnesia Litera, vyhlásili vítěze v (bůhvíproč?) první kategorii, detektivka, myslela jsem, že to se mnou šlehne. Každý nominovaný asi ve skrytu duše doufá, ale nějak jsem si až do poslední chvíle nepřipouštěla, že by se nejvíc mohla líbit právě moje knížka…
Takže: Cože, Jašová? Kdo to je? Partner mi bere z rukou kabelku a postrčí mě do uličky, šlápnu někomu na nohu, vrávorám po schodech, divadlo tleská – panebože, mně?! Ne že bych si nepřipravila poděkování, ale když se dopotácím až na vrchol, metaforicky i doslovně, všechno se mi vykouří z hlavy, jsem totálně rozhozená dojetím, trémou, strachem, že plácnu nějakou donebevolající hovadinu, která poputuje rovnou do živého vysílání ČT Art. Něco ze sebe vysoukám, klopýtám zpátky, focení v zákulisí, které je pro mě odjakživa asi tak příjemné jako trhání osmiček bez umrtvení. Teprve když se vrátím na svoje místo v sále, začne mi to pomalu docházet.
Vážně se mi to nezdá. Vážně jsem vyhrála.
Nad proseccem na následné recepci pak žertujeme s mými dobrými kmotřičkami z Motta: Prosím, peněženku mi můžou vzít. Kočár mi můžou vzít. Ale Magnesii Literu? Plus vymyslíme pár zápletek, ve kterých je vražednou zbraní ta těžká kovová soška ve tvaru knihy. Třesu si pravicí se spoustou lidí, které bych jinak v životě nepotkala, a i těch, co potkávám běžně, protože literární svět je malý, a všechno je to bezva, a pak jedu domů vlakem a pomalu mi to dochází.
Mimochodem, při pohledu na některé spolucestující v rychlíku ve 23.45 jsem ráda, že jsem nedostala jen diplom. Ale jim asi zase při pohledu na tu kovovou bichli na mém klíně zašla chuť vzít mi peněženku nebo kočár, takže jsem dorazila domů a mohla si jít ustlat na vavřínech.
Ne, letošní duben vůbec nebyl nejkrutější, a ty šeříky jsem z mrtvé země vyrvala, abych s nimi mohla vyfotit svou novou vražednou rekvizitu.
(Já vás varovala. Sebechvála – vtip 20:0. Ale příště se polepším!)