Co se všechno schumelí

Když se člověk na stará kolena stane na pár týdnů minerálkovou hvězdou, dějí se věci. Tak třeba vám věčně volá někdo z neznámého čísla, ale kupodivu vám nemíní oznámit, že zlí skřeti napadli váš účet a musíte všechny svoje peníze okamžitě vložit na jakési bitcoinové konto, kde budou v bezpečí, nýbrž vás zve na rozhovor, na účast v anketě, do vysílání…

Ano, přesně tak. Jsem osoba, jejímž nejhorším životním zážitkem byla před desítkami let účast v televizním pořadu Sama doma (kde jsem zjistila a) že je možná chyba nechat v koupelně prasklou žárovku, protože pak bych si nenamalovala pusu pod ucho b) kdybych zamlada víc tdénovala tdupka, tdoubí, nemusela bych si připadat jako Barry Kripke z Teorie Velkého třesku a c) když vážíte 78 kilo, v televizi to vypadá jako 178). A teď najednou – touží po mně Dobré ráno, abych pohovořila o tom, kterak mi Magnesia Litera změnila život.
No to si teda pište, že změnila. Ještě nedávno se můj sociální okruh skládal z rodiny, osmi kamarádek a milého vietnamského prodavače z naší sámošky. Teď mi mobil pípá jako splašený, a místo co bych seděla jako přišitá u notebooku a psala knížku, kterou mám za chvíli odevzdat, odepisuju zdvořile všem, co mi gratulují nebo mají touhu to nějak komentovat (jako například matka mého ex, která mi napsala: „Vidíš, to by mě nikdy nenapadlo, že bys dokázala napsat knížku, kterou bude někdo číst.“ A upřímně věřím, že ta dobrá žena to myslela jako poklonu.)
A teď Dobré ráno, Brno. Je to můj oblíbený seriál, jako skoro všechno od Honzy Prušinovského, akorát že v televizi ho vysílají tak pozdě (čti: po deváté večer), že si to musím pouštět z ivysílání. Asi proto mi některé díly utekly. Když to doma oznámím a partner se na mě podezíravě podívá řka: „Jo tak Brno? A určitě to není zase Sama doma?“, musím chvíli rolovat druhou sérií… A ne, není! To moje bylo ve vší slušnosti! Jak jinak taky, s vizuálními sto sedmdesáti osmi kily…
A víte co – nakonec to nebylo tak hrozné. Teda pro mě. Jestli pro diváky, to nedokážu posoudit, protože samozřejmě nemám odvahu se na to podívat. Moje laskavá maminka tvrdí, že jsem mluvila zajímavě. Můj drsný partner mi sdělil, že jsem vyslovila Sébastiana Japrisota anglicky, když se to má číst francouzsky. Moje vtipná dcera si myslí, že jsem byla… vtipná.
Co víc může člověk od života chtít? Možná aspoň zase těch 78 kilo, které mi v roce 2011 připadaly jako Dno pytle.