Co se všechno schumelí

Minulý víkend si všichni hokejoví fanoušci budou pamatovat proto, že z nás finále udělalo mistry světa. A my „vod knížek“ proto, že ačkoli se hrály ty rozhodující zápasy a šlo o všechno a kdo kurňa neskákal, nebyl Čech – stejně byly na veletrhu Svět knihy na pražském Výstavišti davy.

Musím se k něčemu přiznat: hokej, fotbal a všechny tyhle kolektivní a kolektivně uctívané sporty jdou úplně mimo mě. A to je naše rodina plná skalních slávistů, můj táta dokázal u sportovních přenosů probdít noc, když byla olympiáda někde na druhém konci světa, a moje mladší dcera se už odmalička vyzná v hokeji tak, že kdyby o ní Záruba s Voráčkem věděli, hned ji vezmou na střídačku ke komentování.
Mě ale tyhle geny obešly hodně velkým obloukem. Dívat se, jak sportují jiní, mi připadá trochu voyeurské, asi jako sledovat někoho okýnkem na záchodě, protože, upřímně… při těch vrcholových výkonech ty výrazy v obličejích trochu připomínají úsilí obvykle vyvíjené na velké straně. Dívat se, jak sportuju sama, už je při mé váze přímo masochismus, a se zavřenýma očima to dost dobře nejde, takže jako fakt ne. Winston Churchill a já máme jasno: Na otázku, jak si i ve vysokém věku udržuje svou obdivuhodnou vitalitu, pravil: „Absolutely no sports.“
Když jsem hlásila známým, že v sobotu budu mít na veletrhu besedu s dalšími detektivkářskými esy Albatrosu, všichni s despektem tvrdili: „To tam budete na pódiu v přesile. Všichni budou někde koukat na hokej.“ Jenže… nekoukali! V sále bylo tak plno, že diváci stáli i po stranách, plno bylo ve všech dalších sálech, pavilonech, stáncích. Prostě knihomolové to dali! I když spousta z nich by se asi nejradši rozdvojila, protože si nedělám iluze, že by Winstonův klub měl tolik členů, kolik lidí prošlo bránou Výstaviště – přišli.
A rochnili se v knížkách.
Byl to úžasný pohled, i když občas se někdo zadíval na displej mobilu a znehybněl, občas šlo v uličkách zaslechnout šeptané šifry jak na Mostě špionů: „Kolik je to?“ „Zatím bez.“ Spiklenci si poté vyměnili provinilé pokývnutí a šli si sednout do sálů na besedy, stoupnout do front na autogramy, utrácet do stánků za knížky, a my spisovatelé si díky tomu mohli taky chvíli připadat jako mistři (knižního) světa. Až se nám kurňa chtělo skákat, a to jsme tam zdaleka nebyli jen Češi!