Co se všechno schumelí

Po dvou náročných měsících práce na nové knížce jsem se vynořila nad hladinu normálního života naprosto vyčerpaná a s přesvědčením, že už melu z posledního a nutně potřebuju dovolenou. Místo toho mi osud poslal do cesty štěně…

Asi před čtrnácti dny jsem se rozbrečela nad počítačem kvůli tomu, že jsem si omylem smazala kus překladu, což normálně řeším jen nadávkami levelu přístavní putyka. Muž mě užasle pozoroval a pak se opatrně zeptal:
„A není to třeba první známka vyhoření?“
Chtělo se mi brečet ještě víc, protože co já mám co vyhořet? Podle vlastního vidění světa dělám práci snů: živí mě knížky, ačkoli když jsem jako dítě bývala přistižená pod lavicí při čtení, učitelky mi vždycky falešně mateřským tónem vysvětlovaly, že čtení mi k životnímu úspěchu – na rozdíl od znalosti trávicího ústrojí krtka – nepomůže.
„Nééé, búúú, já jen potřebuju dovolenou!“
Nicméně chytré články na internetech tvrdí, že s vyhořením si dovolená neporadí, aspoň ne trvale. Dobré je začít meditovat (to dokážu jen nad tím, jestli radši ryzlink, nebo chardonnay), cvičit jógu (můj pozdrav slunci spočívá v zatažení žaluzií, protože mi ten prevít svítí do monitoru), srovnat si priority (tak jo, jednička je chardonnay), podat výpověď v zaměstnání.
Jsem OSVČ, takže bych se mohla schizofrenicky i vyhodit a pak hrdě prohlásit: „Hele, ty mi nemůžeš dát výpověď, protože právě odcházím!“ Jenže co bych dělala? Trávicí ústrojí krtka jsem se nikdy nenaučila, většina běžných oborů lidské činnosti je mi tím odepřena.
Takže dovolená, a pak se uvidí. Jenže jsem byla tak přetažená, že jen procházet nabídky ubytování a letenek se zdálo jako nadlidská práce. Navíc máme s mužem o ideálním trávení volna diametrálně odlišné představy. On touží chodit čtyřicet kilometrů denně, ať je čtyřicet ve stínu nebo pod nulou, ideálně terénem pro kamzíky. Já chci plavat v moři a zapíjet krevety saganaki retsinou. Když už to vypadalo na další výbuch hysterie („búúú, já jsem tak přetažená“), shodli jsme se na aktivitě, která baví nás oba: zajdeme vyvenčit nějaké psy do místního útulku. Čtyřnohá meditace, vyplaví to endorfiny, uděláme dobrý skutek.
I přišli jsme do útulku a koukalo tam na nás tříměsíční štěně velikosti menšího telete, s ušisky jako šála a kouzelnýma smutnýma očima – a rázem bylo jasno: hele, náš Dundee. Odpověď na všechny problémy.
Takže jsem (snad dočasně) změnila profesi. Dělám psí hajzlbábu. 24/7, platová třída mínus nula, ale zase ty zaměstnanecké bonusy. Čenich v klíně a sametové uši na hlazení, no neberte to…