Co se všechno schumelí

Jsou překlady, které mě vyloženě baví. A jiné, u kterých si říkám, panenko marjá, proč jsem do toho šla? A některé jsou jako růžové křoví kolem zakletého zámku, prosekáváte se jím, pod rukama vám zase narůstá a všude samý trn. No a třetí díl trilogie Půlměsíční město je všechno tohle dohromady…

Až to dodělám, nepřeložím už ani stéblo přes cestu, říkala jsem si, když jsem byla asi tak v půlce toho osmisetstránkového opusu. Aspoň měsíc. No to asi ne, vzpamatuj se, Jašová, překlady tě živí a měsíc volna si nemůžeš dovolit ani náhodou. Hele, jo, dobře, osude, tak aspoň tejden. Tejden je košer, ne?
Protože tohle byla fakt síla. Trilogie, do které jsem naskočila až ve třetím díle. Každý má tak 700-900 stran. Které jsem musela přečíst v originále, pak v překladu, udělat si poznámky, jak moje předchůdkyně co nazvala. Protože je to fantasy, navíc, že jo, co bych si usnadňovala život. Takže internet je interweb a magie je prvosvětlo a každá postava má deset pojmenování jako Umbra Mortis/Stín smrti/generál Padlých/anděl Komicie/ lovec Orion a furt je to jedna a ta samá bytost. A když už jsem si to všechno vypsala na papírky, pod kterýma se ztrácí moje pracovna, tak jsem se dala do díla a samozřejmě začala narážet na další věci, který mě nenapadlo si vypsat…
Už čtvrtý měsíc mám v počítači otevřených asi deset souborů najednou, ve kterých hystericky překlikávám a hledám a ztrácím se a píšu si někam, a za hodinu nevím kam. Volám si s mámou a uprostřed věty se odmlčím, protože mě napadne, že vlastně nevím, jestli si Ithan a Hypaxia vykají, nebo tykají, a že si to musím honem najít, než zapomenu, že to mám hledat… „Jani, je všechno v pořádku? Mluvíš nějak divně…“
Takže: uklidnit mámu, že se nic neděje, najít v minulých dílech scény, kde jsou spolu Ithan a Hypaxia, zapsat si, že si vykají, promyslet, jestli už by si z logiky děje neměli začít tykat, zapsat si, co jsem vymyslela, ztratit papírek, kam jsem si to zapsala, najít ten, který jsem marně hledala v Penny: majoránka, tablety do myčky, VÍNO!!!
Ale teď, uf, konečně finále. Vysněná týdenní nepřekládací pauza se mi smrskla na víkend. Dva dny, kdy počítač ani neuvidím. Pustíme si film, vyrazíme na výlet, smontujeme botník. Jo, jenže to by jiná moje překládaná autorka nesměla připsat ke druhému vydání epilog, bratru padesát stran, a děsně to spěchá.
Takže víkendový program vyřešen. Odliv a stébla přes cestu nepočkají. Partner už má kolem hlavy takovou svatozář, že ho tlačí, když se převaluje ve spaní, a já slibuju sobě i všem kolem, že se polepším, nebudu si toho brát tolik, naučím se říkat ne…
Ale pól je dobyt, závěrečný díl Půlměsíčního města Rod plamene a stínu po 846 tiskových stranách konečně dospěl ke kýženému slovíčku KONEC, které zní naštěstí stejně ve všech paralelních světech.
Půlměsíční město, Rod země a krve
Půlměsíční město, Rod nebes a dechu